FOO FIGHTERS – část rozhovoru

foos

V novém čísle časopisu Rock&Pop narazíte mimo jiné na rozhovor, který poskytl Dave Grohl z Foo Fighters. Rozpovídal se o tom, jaké to je fungovat 20 let a samozřejmě o nové desce Sonic Highways, která je takovou hudební mapou USA. Aktuální číslo Rock & Pop najdete na stáncích od 4. listopadu, tedy pár dní před vydáním novinky od Foos. Část rozhovoru si můžete poslechnout a přečíst na našich stránkách.

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.

Jaké to je, slavit dvacáté výročí Foo Fighters?
Je to divné. Výročí jsou divná věc, protože tě tak nějak vracejí do minulosti. Mám je ale svým způsobem rád, jsou to takové malé ceny úspěchu. Něco jako: „Jóó, ty jsi to přežil. Skvělé.“ (tleská) Je to ale legrační, když si představím těch posledních 20 let. Vzpomínky jsou trochu rozmazané, ale jsem hrdý na to, kde jsme a že děláme, co děláme. Nikdy jsem u ničeho dvacet let nevydržel. (smích) Většinou jsem od toho odešel po třech letech, je to neuvěřitelné. Když se na nás podívám jako na kapelu, nebo když se prostě sejdeme a zkoušíme, tak mi to vážně jako 20 let nepřijde. Jakmile vezmeme do rukou nástroje v malé místnosti a začneme hrát, stále mi to přijde jako nové. Je to samozřejmě také díky tomu, že děláme pořád novou muziku. Prostě se dnes cítím, jako když jsme začínali.

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.

Zdá se ale, že dnes už ti nestačí jen vydat album a jet světové turné. Vše musí být velké, mít promyšlený nápad a skvělý koncept… je to tak?
No, po dvaceti letech si musíš tak trochu říct, že je to vlastně zábava, dělat věci jinak. Je to pro tebe výzva. Jako třeba poslední album Wasting Light, které jsme natočili u mě v garáži. To byl stejný nápad, kdy jsem chtěl kapelu prostě vzít z pohodlného prostředí a postavit nás tak jisté výzvě. Když jsme se rozhodli dělat desku s Butchem (Vigem), tak jsem prohlásil: „OK, budeme s Butchem spolupracovat, ale nebudeme používat computery, použijeme pás.“ A na to všichni: „Pás? Vážně? Žádné počítače, jen pásy?“ A já na to: „Jo, prostě použijeme zkurvený pás, takhle jsme to dělávali. Natočíme to u mě v garáži.“ Oni: „No… a jak to zní v tvé garáži?“ Načež jim povídám: „Zní to tam prostě jako ve zkurvené garáži. Bude to skvělé.“ A řeknu ti, bylo to opravdu inspirující. Nikdo nebyl líný, nikdo nebyl znuděný. Snažili jsme se o slušný garážový zvuk. To prostředí rozhodně mělo vliv na muziku. A Sonic Highways je vlastně rozšíření téhož nápadu. Otázka zněla: Jak to vůbec nahrát na osmi různých místech? V některých místech, kudy jsme jeli, totiž ani nejsou studia. Jako třeba Preservation Hall v New Orleans: tenhle malý prostor byl někdy okolo roku 1700 španělský hotel. V 19. století se z toho stala galerie. Pak na tom místě mohli lidé začít chodit koukat na umění, ale také poslouchat jazz, tradiční neworleánský jazz. Místní kapela tady hraje každý den, tři vystoupení za den. Postaví se tam něco jako kostelní lavice, kapela nakráčí dovnitř a hraje. Žádné mikrofony, žádná elektřina, jen si sedneš a posloucháš muziku. Ta místnost vypadá jako strašidelný dům. Je tak to tak staré a za celých 150 let se tam nic nezměnilo. Takže jsme se rozhodli tam nahrávat, což znamenalo vybudovat tam studio. A znovu jsme nahrávali na pás. Museli jsme tam přesunout celou tu mašinku, něco jako ledničku. Může to vypadat, že to bylo jen na obtíž, ale bereš to prostě jako výzvu, která tě inspiruje. Vejdeš do místnosti a řekneš si: „Panebože, to je kurva šílený. Tady budeme nahrávat?“ Pak se koukneš na zvukaře, jak dávají do kupy všechny kabely a snaží se, aby vše fungovalo. Následně máš jen pár dní na natočení muziky a já pak mám jedinou noc, abych napsal texty. Bylo to tak vzrušující, protože kdybychom to natáčeli doma, tak by to byla rutina ve stylu: „OK, teď si dáme sushi.“ Bylo by to prostě něco jiného. Takže ano, myslím, že po dvaceti letech je důležité dělat něco, co tě udrží ve střehu.

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.

Dave, jaké to je být v rockandrollové síni slávy? Zvláště když jsi ještě naživu…
No, je to trochu předčasné. Myslím, že jsem jeden z nejmladších, kteří tam byli uvedeni, ale upřímně, jsem na to nesmírně hrdý. Není mnoho věcí v mém životě, samozřejmě mimo rodinu a děti, na které jsem tak pyšný. Je to legrační, protože si ani já sám nejsem jistý, co by to pro mě mělo znamenat, ale už jenom ta myšlenka je považována za opravdu něco velkého. Já, Chris (Novoselic) a Pat (Smear) jsme tím byli hodně udiveni. Představovali jsme si, že to někdy přijde. No a když to skutečně přišlo, tak to pro nás byla opravdu velká záležitost.


Dobrá muzika dělá přátele. Radio ROCK MAX a časopis
ROCK & POP :)

31.10.2014 | patří do: ROCK MAX

Comments Closed