Serj Tankian Harakiri World Tour – report

serj

V pondělí 15. října vyrazila naše Veronika do Milána – ano, slyšíte dobře! Do Milána, kde na ni a pár vyvolených čekal samotný Serj Tankian. Své zážitky vám sdělí v krátkém reportu:

Serj Tankian světu představuje svou novou desku Harakiri. Právě jede své letošní turné Harakiri World Tour. Dnes večer nás čeká předposlední koncert této šňůry, a to v pražské Lucerně, potom pokračuje do Berlína, kde turné končí.
Měla jsem štěstí, a s tímhle chlapem jsem se osobně potkala minulé pondělí v Miláně. Pravda, něco mě to stálo, ale…stálo to zato! Serj svoje fanoušky miluje, a tak setkání před koncertem nebylo v obvyklém stylu „honem všichni sem, potřepeme si rukama, vyfotíme se a teď valte!“
Je půl šesté, a já nervózně s asi osmi dalšími šílenci čekám v backstage Alcatraz Clubu (oni jsou Italové, jeden borec je Maďar a já z Moravy… všichni v duchu přemýšlíme, jestli se s ním vůbec domluvíme, trénujeme si zdvořilostní fráze, uff…) Bez jakéhokoliv varování a doprovodu, s obrovským úsměvem na tváři, přibíhá ON! „Čau, já jsem Serj a moc rád vás tady všechny vidím!“ V tom okamžiku se smějeme i my, všem padá ze srdce obrovský kámen. „Jéé, vás tady je! Pojďte, sedneme si všichni a budeme si povídat!“ Hm, na co si ale sednout, když nikde není nic na sezení..? Serj to řeší jednoduše; kecne si na zem, zkříží nohy, my uděláme to samé. „Tak, můžeme zapálit oheň a začít. Všichni mi teď povězte o svém životě, co děláte, jak se máte, a tak vůbec… jako na setkání anonymních alkoholiků“ :) Fíha, tak to jsem tedy nečekala! To bude nadlouho… A taky že jo.
Protože jsme pěkně namíchaní, vedle sebe sedí geolog, grafik, sociální pracovnice, student politologie, nezaměstnaná absolventka vysoké školy, šéf firmy, která vyrábí hnojiva, archeolog a já, debata je opravdu zajímavá. Serj je totiž ohromně zvědavý. Všechno ho zajímá, má spousty otázek.
Bavíme se o náboženství (spoustu lidí zajímá, jak to Serj vlastně má… „je to úplně stejné, jakobys šel za nejbližším stromem a zeptal se ho… všichni jsme se narodili na Zemi, jsme její děti, takže taková je moje odpověď“), o politice („co říkáš na situaci v Sýrii?“ Tankian je Armén, takže je celkem jasné, proč se na toto ptá… před arménskou genocidou v roce 1915 patřilo území, o kterém je řeč, k Arménii, teď spadá pod Sýrii, Turecko má podporu NATO… „v každém případě vždycky nejvíc trpí obyčejní lidé, kteří nejen že nemůžou důstojně žít, ale ani důstojně zemřít…“, o nezaměstnanosti („ve společnosti je něco špatně, když člověk, který tolik let studuje, nemá práci“), o geneticky modifikovaných potravinách, o rádiích (zapamatujte si památnou větu určenou ROCK MAXu „rock je mrtvý… aspoň co se týče hraní v rádiích; ve světě rocková rádia vymírají, držte se!“)… Sedíme a bavíme se skoro hodinu. Když přijde manažer a začne Serje popohánět, že už se bude otevírat a že bychom měli asi končit, přijde řada na naše otázky.
První otázka je jasná. Co bude se S.O.A.D.? Plánujete něco nového? „V současné době novou tvorbu neplánujeme, ale protože jsme nevydali Greatest Hits ani live DVD, tak můžu slíbit aspoň tohle“. Co tvoje další tvorba? (Serj je tak trochu hyperaktivní a pracuje na několika projektech zároveň…) „Za 14 dní má premiéru ORCA, moje symfonické dílo… nebaví mě dělat jen jednu věc, tím, že pracuju na několika věcech najednou, trénuju mozek“ Moje otázka je jasná – poprosím o pozdrav pro posluchače rádia :) „Jasně, bez problémů!“ No a protože manažer opakovaně nacvičuje gesta s hodinkama, přichází na řadu focení, třepání rukama, objímání a loučení. „Moc rád jsem vás všechny viděl, užijte si koncert!“ a je konec. Uteklo to strašně rychle.
Přesunuju se do sálu, pěkně do první řady doprostřed, a začínám se připravovat na to, co přijde. To, co přichází předtím, než se vůbec někdo objeví na pódiu, je neuvěřitelné… Holky, sprintující k pódiu, aby chytly co nejlepší místo, ječí tak, jako kdyby měl přijít Justin Bieber… Nespletly si náhodou den? Hm, ne, nespletly. Ačkoliv zkušeností z kotle mám, řekla bych, dostatek, tohle jsem nezažila! Ty drzé Italky se mě snaží vyšoupnout z mého fleku. (No to máte ale smůlu, kočičky) :) Za půl hodinky naběhne support – neuvěřitelná kapela (a když říkám neuvěřitelná, tak to myslím vážně) Viza. Řek, Arméni, a jánevímkdoještě v téhle sebrance hraje, rozjedou punk jaksepatří! Nevidím, co je za mnou, ale musí to být síla… nad hlavou lítají lidi, do publika skočí zpěvák (vrátí se orvaný, bez trika, trochu vykolejený.. ale co čekat od rozvášněných fanynek). V jeden moment se na pódiu objeví Serj v masce Boba Marleyho, střihne si s kapelou společně pecku Viktor (schválně mrkněte na netu, stojí to zato!) a publikum se může uječet! Když po hodině a půl Viza (odehráli skoro všechny svoje songy) odchází, slabší povahy opustí svá prominentní místa (taky o tom chvíli uvažuju, ale pak si říkám – to dám… musím!), nastává 15 minut na to, abychom se všichni vydýchali, nabrali síly a připravili se na to, co přijde! A je to… neskutečné! Serj Tankian a F.C.C. to rozbalí s Figure It Out, a v tom okamžiku se ukáže, proč Serj říkal „I love playing in Italy“. Taloši znají komplet všechny texty. Zpívají od prvního momentu. Slyšíme ty nejlepší kousky ze všech jeho sólových desek, nechybí narážky na U.S.A. a jejich zahraniční politiku, upozornění na to, že Země jako naše matka na tom není moc dobře a že jiné místo k životu nemáme… Když se chlapi rozhodnou odejít, celý klub (tedy.. klub… tak 3000 lidí…) řve „Sergio, Sergio“. Je jasné, že bude přídavek. Gate 21 – jen Serj a klavír, a nakonec „brand new song“ Aerials. Máme slzy v očích, protože víme, že je to fakt konec, ale paříme a zpíváme jak o život.

No, a to je asi tak všechno, tak by řekl Forrest Gump :)

24.10.2012 | patří do: ROCK MAX, top

Comments Closed