Accept ve Zlíně – fotogalerie + rozhovor

DSC_0263

V sobotu 21. dubna přijeli do Zlína v rámci své tour legendární Accept. Předkapely Power 5 a Citron.

Kolega Jarda Loucký měl možnost vyzpovídat basáka Accept Petera Baltese. Rozhovor v původním znění poslouchejte zde:

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.

JL: Accept je zpátky s novým albem „Stalingrad“. Jaké jsou vaše očekávání, obzvlášť když přihlédneme ke skutečnosti, že poslední deska „Blood Of The Nations“ byla velice úspěšná?
PB: Tuto desku jsme nahrávali hodně dlouho, a to jenom proto, aby dosáhla kvalit posledního alba, nebo aby byla lepší. Zatím, co jsem zaslechl názory a četl recenze, všem se moc líbí. Když se první deska kapele povede, s druhou v pořadí je vždy pod tlakem. Ale s materiálem, který nám vychází teď, jsem velice spokojený.

JL: Producentem vaší nové desky byl zase Andy Snep. Čím vlastně může producent přispět k lepšímu výsledku?
PB: V našem případě měl za úkol hlídat abysme šli správným směrem a správným tempem, abysme měli moderní, současný zvuk, ale hlavně abysme ze sebe dali to nejlepší. On musel zvolit ideální čas na hraní a naopak – když nebyla nálada, tak nahrávání zrušil, prostě dokonalé načasování. Andy je náš přítel a spolupráce s ním byla výborná.

JL: Svou novou desku jste pojmenovali po městě, které v německé historii nemá příliš pozitivní zvuk. Co vás k tomu vedlo?
PB: O Stalingradu jsme toho věděli hodně. Ale pak se k nám dostal jeden článek a hlavně fotka. Začali jsme o tom mluvit – o zlomovém okamžiku 2. světové války, Kdy Hitler chtěl zachvátit toto důležité město a Stalin o ně ani za nic nechtěl přijít. Přestože se tam jednalo o nepředstavitelné oběti, svět se nikdy neponaučí. Ani z této obrovské bitvy Němců s Rusy, kde životy ztratilo ohromné množství lidí – jak vojáků, tak nevinných civilistů, včetně žen a dětí. Ale my jsme se na tuto hrůzu podívali pohledem dvou zraněných, umírajících vojáků z fotky – Němce a Rusa – kteří se drží za ruce, hledí si do očí a oba si uvědomují, že jsou jenom loutkami, které brzy zemřou. Na samém jejich konci už se nejednalo o žádné válečné hrdinství, ale o čisté bratrství. Bratrství dvou umírajících mužů. Přitom nám došlo, že úplně stejné je to v každé válce. Člověk má vždy stejné pocity při posledním pohledu na svého nepřítele i při svém posledním výdechu. A přitom nikoho nezajímá, co se mu v bitvě přihodilo. A takto to jde bohužel dál a dál i po 50 letech. Jsme v roce 2012 a stále to pokračuje – válčí se na mnoha místech a vypadá to, že to nikdy neskončí. Proto jsme se rozhodli skladbu i desku pojmenovat „Stalingrad“ – ne kvůli Rusům nebo Němcům, ale kvůli houževnatosti lidstva na straně jedné a neschopnosti se ponaučit na straně druhé.

JL: Můžeš navzájem porovnat dvě desky, na kterých zpívá Mark Tornillo, nebo naopak říct, v čem se liší?
PB: Na 1. desce jsme byli řekněme novou skupinou, ale Mark byl úplně nový. Takže se snažil najít si svoje místo. V některých pasážích zněl jako Udo, ale taky měl svoji vlastní barvu hlasu. Na desce „Blood Of The Nations“, ke které jsme zahráli asi 120 koncertů, zněl výborně. Ale teď – na turné Stalingrad – můžete poprvé slyšet opravdového Marka Tornillo. Našel si svůj vlastní styl, zjistil, jak nejlíp zapadnout do zvuku Accept. A já si myslím, že teď už bude jenom lepší a lepší. I proto, že má krásně čistý hlas, který se velice zdokonaluje.

JL: Toto turné je o nové desce, ale jsem si jistý, že zahrajete i starší věci. Můžeš nám říct něco o současném playlistu?
PB: Jasně, máme několik skladeb, které (řekněme) musíme zahrát. Rádi bysme zahráli několik našich klasických hitů, ale taky pár songů, které znějí dobře naživo. Fanoušci si občas stěžují – jak to, že nezahráli to a to…? Po 25 letech hraní víme, které skladby jsou vhodné na koncert a které naopak ne. Proto třeba nezahrajeme titulní „Blood Of The Nations“. Sama o sobě je to výborná skladba, ale live ji prostě nehrajeme. Takže dáme několik oblíbených klasik, několik věcí z předloňské desky a ze tři skladby ze Stalingradu. Jsou moc nové a hodně lidí je ještě nezná. I z vlastní zkušenosti víme, že když jdeš na koncert svojí oblíbené kapely a ta hraje jenom nové věci, je to pěkně nudné. A právě to my nechceme. Navíc máme úplně nové kulisy na pódiu – repliku pódia z turné „Restless And Wild“, které má hodně blízko k metalu 80. let a několik překvapení k tomu, takže to bude fakt cool show.

JL: Accept je bezpochyby německá kapela, ale Mark je Američan. Jakým způsobem skládáte a hrajete, když členové bydlí tisíce km od sebe?
PB: OK, máme to o něco jednodušší, než by se zdálo. Mark žije v New Jersey, já v Pensylvanii, tudíž jsme od sebe 40 minut. Navíc Wolf (Hoffmann) žije v Nashvillu – taky nedaleko. Jo, Herman (Frank) bydlí v německém Hannoveru a Stefan (Schwarzmann) ve švýcarské Basileji. A od toho je tady Skype. Stejně většinu věcí píšeme my tři v Americe – Wolf, Mark a já a jelikož to k sobě nemáme daleko, sedneme na letadlo a děláme. Za starých časů jsme museli bydlet spolu a zkoušet každý den. Dnes? Dáme si sraz týden před turné, nazkoušíme věci a jedeme. Ale i v tomto systému je jakési vzrušení.

JL: Ty jsi byl ve skupině už v 80. letech, v dobách, kdy byl metal velice populární. Tehdy s vámi zpíval Udo Dirkschneider. Ty jsi s kapelou i dnes, kdy je Accept zpátky ve špičkové formě se zpěvákem Markem Tornillo. Můžeš popsat, nebo přesněji, porovnat tato dvě období?
PB: To je náročná otázka… Pokusím se. Když jsme byli hodně mladí, tvrdě jsme makali. Ale taky jsme se chovali jako tzv. rockové hvězdy – většinou jsme se jenom vyžívali v hraní koncertů a v užívání si úspěchu. Ale dnes – už nás manýry rockových hvězd nezajímají, spíš si připadáme jako hudebníci, muzikanti. Naše úsilí dnes směřujeme na naše skladby, na psaní kvalitní hudby. Jak znova napsat něco tak skvělého jako byly „Balls To The Wall“ nebo „Metal Heart“. Jak to udělat, aby si lidi za 20 let řekli – „Teutonic Terror“, „Stalingrad“, „Shadow Soldiers“ – to musíš slyšet! O to nám jde, ne o nějakou slávu. Slávu vyhledávají mladí, nám už jde o podstatu věci – o kvalitní muziku. To je asi ten největší rozdíl, který dnes vidím.

JL: Ty, jako profesionální muzikant, máš ještě chuť poslouchat jinou hudbu a jiné kapely? Prozraď nám některé tvoje oblíbené interprety.
PB: Teď toho v metalu není mnoho, co by se mi líbilo. Ale pár jich je – mám třeba rád švédskou skupinu Grand Magus. Taky The Showdown – výborné trio z Tennessee. Hlavně ale poslouchám věci, které jsem poslouchal vždycky – Judas Priest, Dio, Rainbow. Jsem prostě stará škola. Což je taky důvod, proč píšeme věci tak, jak je lidi znají. Ale osobně už muziku moc neřeším – poslouchám většinou to, co hrají v rádiu. I proto, že vzniká takové množství kapel, že se v tom člověk už ztrácí. To se už ani nedá spočítat. Kolik desek musíš ty (Jardo) naposlouchat každý týden nebo měsíc?

Za fotky z koncertu děkujeme Kateřině Gaždové.

23.04.2012 | patří do: ROCK MAX, galerka, top

Comments Closed