ROCK MAX

28. března 2011

Jsme s manželem na jarním malém okruhu Evropou (Rakousko, Itálie, Švýcarsko, Německo). Obědváme na nádherném místě u jezera Como, těšímese z nečekaně teplého počasí (24 stupňů a slunečno, kvetou stromy…) Vracíme se vyhlídkovou trasou přes Švýcarsko, chystáme se překročit švýcarsko-italskou hranici mimo hlavní trasu. Přibližuje se čtvrtá hodina odpolední, vyjíždíme z poslední vesničky na italské straně – Chiavenna. Sledujeme informační tabule, píše se na nich, že v závislosti na počasí je průsmyk uzavřen. Je hezky, říkáme si. Závora je nahoře, tak jedeme. Navigace nás vůbec neděsí, i když je to jedna vracečka za druhou. Máme přece čtyřkolku a oba rádi řídíme. Takže si tak hezky stoupáme, z 300 metrů nad mořem vyšplháme do 1800 a jedeme dál. Kolem vyfrézované silnice začíná přibývat sněhu. Nikde ani auto, ani živáčka. Chalupy vypadají opuštěně. Začínám se trochu bát. Cesta vzhůru zdá se, nemá konce. Začíná se pekelně ochlazovat a taky stmívat. Říkáme si, už přece musí být konec, jedeme 2 hodiny… najednou se před námi místo silnice objeví 2 metrová zeď sněhu. Hm, bezva, dojeli jsme. Co budeme dělat? Ač nejsem hysterka, chce se mi zvracet, plakat, mám strach jako asi nikdy v životě. Tma, zima, “my tady umřeme”! Nedá se nic dělat, musíme zpátky… Takže další 2 hodiny vraceček, pro změnu shora dolů.. Moje uši trpí, žaludek se mi obrací, štestí, že je tma a nevidím tu hloubku pod námi.

Přísahám, že už mě nikdy nikdo na hory nedostane, a tohle místo nechci už nikdy vidět.

27.srpna 2011

Vyrážíme na letní dovolenou na Ligurskou riviéru. Jelikož nemáme rádi stereotyp, bereme to tak trochu oklikou. Shodou náhod (nechci tomu říkat jinak) odjíždíme v těch největších vedrech. Večer trávíme u Bodamského jezera. Teploměr ukazuje 36 stupňů. Večer začíná být jasno..tedy ne jasno, ale je jasné, že hlášená fronta se blíží. Duje vichr, blýská se. Ráno vstáváme do něčeho, čemu se snad ani nedá říkat déšť. Ochlazení o 25 stupňů! Všechny teplé věci jsou zamčené ve střešním boxu, a lézt na střechu v tom chcanci by se chtělo snad jen bláznovi. Zatopíme si a jedeme. Projedeme kousíčkem Rakouska a přejíždíme do Švýcarska. Venkovní teplota klesá na 9 stupňů. Stále prší. Chvilkami se zdá, jako by padal déšť se sněhem. Míjíme auto, které na vozíku veze sněžnou frézu. Silničáři se připravují, říkáme si pobaveně. Po nějaké půlhodině už hustě sněží. Provoz se zpomaluje, až se nakonec zastavíme úplně. Z rádia nám paní v italštině hlásí, že ve směru, kterým míříme, se začíná tvořit kolona, “očekávejte zdržení půl hodiny”. Děti spí, takže jsme v klidu. Po dvouhodinovém popojíždění a dopravních informacích ve stylu “kolona sto kilometrů, průsmyk uzavřen” se za námi zjevuje silničář s frézou. Hurá, říkáme si, když všichni uhnou, on to pěkně protáhne a jedeme dál. Nadšení končí za 10 minut, kdy odhrnovač odbočí z hlavního tahu a začne upravovat silnici v protisměru. Přestáváme věřit GPSce, vytahujeme mapu a začínáme hledat náhradní trasu. Jediná možnost je “Splügel Pass”, cedule s odbočkou je právě před námi. Co budeme dělat?! Při podrobném pohledu na mapu polykám naprázdno… na druhé straně je Chiavenna… ta vesnice, kterou už nikdy nechci vidět! Nicméně, nevypadá to, že by se situace zlepšovala, silničáři nikde, Germáni s VW a Audi kloužou jako na saních… nestihneme nástup na hotel, probudí se děcka a bude jekot, asi si to nechci představovat. Řídím já, takže se na poslední chvíli rozhoduju, přeskakuju nějaký pankejt a jedu. Otakar Brousek v GPSce sice chvíli protestuje, nakonec to vzdá, přepočte trasu a ukáže tu hrůzu,která je přede mnou. Panebože, už je to zase tady! 10 zákrut po 270 stupních, a to je jen začátek! Říkám si, “to dáš!“ a “musíš Karle, musíš”, s tímhle autem se dostaneme všude. Po 20 minutách celkem plynulé pomalé jízdy začínáme potkávat odpadlíky, kteří to také zkusili. 15 centimetrů na letních gumách není žádná sranda… Mává na nás hysterická Němka, “silnice je neprůjezdná, jedině snad s řetězy”. Zastavujeme, vytahujeme z kufru sněhové řetězy (ano, vozíme je sebou pořád, protože jsme líní je vytahovat) a jdeme montovat. Nejdou nám provléct skrz disk. “Ukaž, zkusím to sama”. Vlezu polovinou těla pod auto (si představte šaty na ramínka a naboso, botičky už totiž dostaly zabrat tak, že jsem je radši zula), a za minutku mají naše přední kola slušivé modré řetězy. (chtělo to malou tlapku a pořádně obejmout kolo   Okolní odpadlíci nechápou… nevím, jestli víc to, že máme v srpnu řetězy, nebo že pod autem leží ženská J Sklízíme obdivné pohledy a palce nahoru. Nasedáme a jedeme. Cedule píše – Chiavenna 37 kilometrů. Kupodivu, jízda s řetězy není tak těžká, jak jsem si myslela. Začínám si myslet, že to zvládneme. Cestou potkáváme desítky uvíznutých řidičů. Po asi hodině a půl se konečně vyškrábeme na švýcarsko-italskou hranici. Nevěříme vlastním očím! Od hraniční čáry je silnice prohrnutá! Na celnici stojí stovky aut, lidé se nás ptají, jak to na druhé straně vypadá. Říkáme “v pohodě, když máte řetězy” a smějeme se jak blázni. Vybíhám od volantu do sněhu pod ceduli Welcome to Italy, nechávám si udělat fotku, protože lítat bosá v 15 číslech sněhu v srpnu, to se jen tak nevidí!

PS: Ještě pořád jsem se letos nevyspala… snad se mi to podaří na dovolené ))