Šárka – Šestistrunný nedosažitelný vrchol
Každý máme v životě pár cílů. Některých dokážeme dosáhnout hravě, na jiné šplháme roky, některé nám navždycky zůstanou vzdálené tisíce kilometrů. Já o jednom svém cíli přemýšlím a básním už spoustu let, ale nikdy jsem se za ním pořádně nerozběhla. Mluvím o hře na kytaru.
Kytarové riffy jsem milovala už v době, kdy jsem ani netušila, že se tomu říká riffy, a kdy pro mě Gibson byl leda herec. Právě kvůli kytaře jsem si tak zamilovala muziku, s tou rockovou v čele (uznávám, že v pubertě mě k některým kapelám táhla víc „láska“ k samotným kytaristům, než k jejich tvorbě 
Ale to už je nějaký ten pátek pryč).
V určitou chvíli mě přestalo uspokojovat to celé jen poslouchat a pozorovat, a rozhodla jsem se, že rozšířím řady amatérských brnkalů. S chutí a odhodláním jsem se pustila do studia hry na kytaru, denně jsem se pokoušela „mačkat“ struny na tom správném místě, pouštěla si nejoblíbenější fláky a zkoušela to stále a stále dokola zahrát podle nich. Ovšem výsledky nebyly valné, spíš nulové, a prsty bolely jak čert. Prostě spousta práce a pořád žádné koláče. Takže moje nadšení vyprchalo stokrát rychleji než na mě přišlo. A takhle to za můj krátký (ale intenzivní!) život bylo znovu ještě asi milionkrát.
Proto když za námi Marcela v rádiu přišla s tím, že si každý máme zvolit nějaké předsevzetí, které chceme zvládnout, nemusela jsem přemýšlet dlouho. Zkusím to. Drapnu akustiku a pustím se do toho. Zase. Už po x-té. A upřímně doufám, že tentokrát už naposledy!
